Představte si, že běžíte závod, řekněme 400 metrů překážek, doběhnete první, ale na stupních vítězů vás postaví na druhé místo a na krk vám nasadí stříbrnou medaili. Něčeho podobného jsme byli svědky v posledních volbách, kdy koalice SPOLU získala od voličů nejvíce hlasů, ale byla odměněna až druhým nejvyšším počtem mandátů. Proč to nikomu nevadí?
Patrně proto, že se Petru Fialovi, jehož koalice získala ve volbách nejvíce hlasů, stejně podařilo sestavit vládu. Co kdyby ji ale nesestavoval, případně co kdyby byl takto nespravedlivý počet mandátů viníkem dalších vládních obtíží? Že jeden mandát nic neřeší? Vzpomeňme na patovou situaci po volbách 2006, kdy si vládní a opoziční strany rozdělily mandáty ve stejném počtu.
Možná si řeknete, že jsme něco takového nemohli očekávat, že je to nějaký nepredikovatelný důsledek nových volebních pravidel. Není to tak. Kdyby si zákonodárci přepočítali dosavadní sněmovní volební výsledky podle nově přijatých pravidel, zjistili by, že stejná situace by nastala ve volbách v roce 2013, kdy by Úsvit za 342.339 hlasů získal 14 mandátů, zatímco KDU-ČSL by za 336.970 hlasů získala mandátů 15. (Obdobná situace by nastala také v roce 1996 při použití starých osmi volebních obvodů; viz volební kalkulačka).
Je pravdou, že poslanci zadali Českému statistickému úřadu propočítat navrhované změny volebního systému, nicméně, podle mých informací, vítězný návrh poslance Marka Bendy (ODS) nebyl součástí těchto výpočtů, a otázkou tak zůstává, proč poslanci schválili volební pravidla, která neměli takto důkladně propočítána. V případě, že k těmto výpočtům přece jen měli jiný přístup, jak je možné, že si zmíněného paradoxu nikdo nevšiml?
Nenápadné problémy s volebními obvody
Ústavní soud byl opakovaně kritizován za to, že ve své snaze zajistit dodržování zásady poměrného zastoupení ponechal v platnosti hlavní příčinu nepoměrnosti volebního systému, a to různě velké volební obvody. Zrušil přitom často zmiňovanou D’Hondtovu metodu, která se na výsledných nepoměrnostech projevuje podstatně méně. Ačkoli bylo takové rozhodnutí pro odborníky v jistém smyslu nelogické, pravdou je, že i při zachování současných hranic volebních obvodů se dá poměrných volebních výsledků relativně snadno dosáhnout.
Musíme si však uvědomit, že ani dosavadní volební obvody nebyly a nejsou bezproblémové. Hlavním důvodem je kombinace metody volební kvóty, využívané pro určení velikostí volebních krajů, a procesu výpočtu volebních výsledků, kdy jsou mandáty rozdělovány stranám až poté, co jsou přiděleny volebním obvodům. Jak na tento problém opakovaně upozorňoval Daniel Kerekeš, způsob, jakým jsou rozdělovány mandáty mezi jednotlivé kraje, může vést k paradoxním situacím. Jednu takovou přitom identifikoval v posledních sněmovních volbách, kdy by ztráta asi čtyř tisíc hlasů koalice SPOLU v Jihočeském kraji vedla k tomu, že by tento kraj ztratil jeden mandát, který by následně připadl Praze, kde by jej získala právě koalice SPOLU. Jinými slovy, kdyby se SPOLU mohlo vzdát určitého počtu hlasů, mohlo by skončit s mandátem navíc. V tomto případě by shodou okolností došlo k napravení výsledné “nespravedlnosti” a koalice s nejvyšším počtem hlasů by tak získala i nejvíce mandátů, protože by to bylo právě ANO, které by v Jihočeském kraji o mandát přišlo.
Ačkoli to na první pohled vypadá, že způsob určování velikostí jednotlivých krajů nedoznal výraznějších změn, opak je pravdou. Nová volební pravidla totiž zavádí druhé skrutinium, tedy další úroveň rozdělování mandátů, které dodatečně ovlivňuje velikosti volebních obvodů. To znamená, že i když jsou jednotlivým krajům původně přiděleny určité počty mandátů, tak 1) tyto mandáty se nemusí všechny v rámci konkrétního obvodu stranám rozdělit a 2) nepřidělené mandáty mohou být ve druhém skrutiniu přikázány do jiného volebního obvodu, než kam měly původně patřit, čímž může docházet k nerovnostem v zastoupení krajů oproti původně vypočtené “ideální” situaci.
Jaké volební obvody vlastně chceme?
Co je však onou ideální situací? Z projednávání posledních úprav volebního systému to není zcela zřejmé. Mohli jsme vidět, že jak jeden z vládních návrhů, tak i reformní návrh Radka Vondráčka (ANO) vypočítávaly velikost krajů nikoli z množství odevztaných platných hlasů (jako je tomu doposud), ale na základě pouze těch hlasů, které získaly strany překračující 5% uzavírací klauzuli. Tyto “detaily” však prošly takřka bez povšimnutí. Nabízí se přitom i další možnosti jako například určovat velikost volebních obvodů podle počtu oprávněných voličů, nebo třeba podle počtu obyvatel, a podobně. To vše je k diskusi.
Dále není jasné, jak bychom si představovali, že budou velikosti volebních obvodů určovány. Dosavadní praxe říká, že velikosti krajů jsou stanoveny na základě množství (poměru) odevzdaných platných hlasů, k čemuž dochází před rozdělováním mandátů politickým stranám. Právě tato praxe však způsobuje onen paradoxní efekt, kdy zisk dodatečných hlasů může stranu poškodit na mandátech. Úvaha, zda tento postup neprohodit a mandáty nerozpustit do krajů až poté, co budou rozděleny mezi jednotlivé politické subjekty, je tedy nasnadě.
Jaká debata by nás neměla minout?
I po zkušenosti s přijetím posledních volebních výsledků můžeme očekávat, že do další volební reformy se teď nikomu nebude chtít. Tedy alespoň do té doby, než se některé zmiňované problémy začnou výrazněji podepisovat na volebních výsledcích a především na povolebním vyjednávání. Jakkoli je pak poměrnost volebních výsledků důležitým tématem s ohledem na znění Ústavy, bylo by vhodné případnou diskusi rozvést a zahrnout do ní roli volebních obvodů, způsob určování jejich velikostí, či postup pro přidělování mandátů do jednotlivých obvodů. V neposlední řadě by bylo potřeba vědomě nastavit vztah mezi proporcionalitou zastoupení krajů, která dnes hraje prim, a poměrností zastoupení jednotlivých stran, která je naopak primárně posuzována. Teprve po takto důkladné debatě bude možné vyvarovat se některým z problémů, které současná podoba volebních pravidel způsobuje. Je totiž nutné si uvědomit, že stanovení si konkrétního cíle (naposled zpoměrnění volebních výsledků) je z pohledu volebního inženýrství důležitá věc, ale není jediná. Změna volebního systému je totiž natolik komplexní úkol, až je s podivem, že si politici na takovéto změny troufají sami.
