Reklama
 
Blog | Ivan Jarabinský

Co chtít od případné změny volebního systému do Senátu?

S takřka železnou pravidelností se ve dvouletých cyklech skloňuje změna volebního systému do Senátu. Nejinak je tomu po letošních volbách. Víme ale, co vlastně chceme? Bohužel argumenty pro změnu se často zkratkovitě opírají o slabou legitimitu Senátu z důvodu nízké volební účasti ve druhém kole voleb, což vede k velice jednoduchému politickému zadání. Cílem reformy má být zrušení druhého kola.

V jistém smyslu je takovéto zadání analogické tomu, o nějž se opírala poslední změna voleb do Poslanecké sněmovny. Tam jsme rovněž mohli pozorovat jeden, na první pohled jasný požadavek zvýšení poměrnosti volebních výsledků.

Obě tyto situace přitom mají společný problém. Cíle volebních reforem nejsou dostatečně specifikovány. Změna volebního systému totiž neovlivňuje pouze jeden aspekt voleb a může vést k mnoha nezamýšleným důsledkům. Příkladem budiž nejvyšší počet mandátů pro ANO v posledních sněmovních volbách, v nichž však skončilo až s druhým nejvyšším počtem hlasů. Při úpravách volebního zákona do sněmovny tak zaznívaly hlasy odborníků, kteří nabízeli různá řešení jak zvýšit poměrnost výsledků, ale nebyli schopni dát jednoznačnou odpověď na to, která z nabízených alternativ je nejvhodnější. Nevěděli totiž, jak by si politici představovali volební obvody, jak moc důležitá je pro ně třeba poměrnost zastoupení jednotlivých krajů, jak důležité jsou pro ně kraje obecně, a podobně. Tím, že politici dostatečně nespecifikovali zadání, protože důkladná debata na další možné dopady volební reformy neprobíhala, nebyli experti schopni dávat jednoznačnější odpovědi.

Návrh kritérií k posuzování vhodného volebního systému

Jak by takováto kritéria mohla vypadat a na základě čeho by se následně mělo rozhodovat, přistoupí-li se k reformě senátních voleb? V první řadě je nutné dodržet Ústavu, tedy musíme vybrat volební systém většinového charakteru. Přitom se očekává, že každé 2 roky se bude volit třetina senátorů.

Pak zde máme jasné politické zadání, kterým je změna volebního systému z dvoukolového na jednokolový. S tím se takřka automaticky pojí navýšení volební účasti. To vyplývá jak z faktu, že volby do Senátu se obvykle překrývají s jinými volbami, tak z jednokolovosti aktu, která přímo sníží zátěž na voliče, kteří nemusí k volbám chodit dvakrát. K tomu můžeme přičíst finanční úsporu za druhé kolo.

Relevantní odborníci se pak věnují možnostem většinových volebních systémů zvolit vhodné kandidáty. Obvykle se mluví o schopnostech zvolit tzv. Condorcetova vítěze, to je takového kandidáta, který by v soutěži jeden na jednoho ostatní protikandidáty porazil. Čím dál častěji se také skloňuje kritérium maximalizace užitku. Jedná se o volbu, která přináší co největší celkové uspokojení voličů. Podobných kritérií, jako je například kritérium monotónnosti, které bylo mimochodem porušeno právě ve výše zmíněném příkladu ze sněmovních voleb, můžeme najít více a bylo by proto vhodné stanovit si nějaká očekávání i v tomto smyslu. Splnění některých obdobných kritérií totiž není nijak snadné a vyhovění všem je přímo nemožné.

Neméně podstatné jsou také způsoby, jakými volební systémy ovlivňují strategické chování voličů a kandidátů. V prvním případě to znamená, že by bylo žádoucí hledat takový volební systém, který by voliče motivoval, nebo jim alespoň nestavěl překážky k upřímné volbě, například tím, aby se voliči nebáli, že jejich hlas zbytečně propadne.

Co se týče kandidátů, bylo by vhodné, aby nebyli motivováni nabádat voliče ke strategické volbě, tedy aby například v případě použití preferenčního hlasování nenaváděli voliče k volbě protikandidáta, o kterém si myslí, že ho pak bez problémů porazí. Stejně tak by možná bylo žádoucí, aby nastavení volebních pravidel zbytečně neblokovalo nasazování kandidátů do voleb třeba z obavy o tříštění hlasů. Právě na to v letošních volbách doplatilo hnutí STAN v Karlovarském kraji, kde si s ním spojení obhajující senátor Horník i jeho protikandidát, hejtman Kulhánek rovnoměrně rozdělili podporu voličů tak, že žádný z nich nepostoupil do druhého kola.

Nutnou součástí úvah by mělo být také hodnocení dopadu volební reformy na průběh voleb. Z poslední doby víme, že ve sněmovních volbách mají volební komise určité problémy s počítáním preferenčních hlasů. Bylo by tedy vhodné se zamyslet nad komplikovaností volebních pravidel pro volební komise, a to nejen z hlediska počítání hlasů, ale i jejich případné instruktáže voličů. Přechod mezi volebními systémy by byl patrně snadnější, kdyby nová pravidla fungovala na principech, s nimiž jsou volební komisaři a voliči nějak obeznámeni. V případě složitých požadavků k odevzdání platného hlasu může utrpět celková integrita voleb, což by navrácení legitimity Senátu nijak zvlášť neprospělo.

To se pojí i se samotnou společenskou atmosférou, v níž by ke změně mělo dojít. V Česku se mluví o rozdělené společnosti, a proto by volební výsledky měly být snadno pochopitelné a intuitivní, aby dále neprohlubovaly nedůvěru ve společnosti. Politolog Tomáš Lebeda to vhodně přirovnává k fungování mobilního telefonu, kde nemusíte rozumět procesům, které vedou k tomu, co se na displeji stane, pokud se tam stane to, co očekáváte po vašem konkrétním doteku na displej. Budou-li tedy hlasy ve volbách distribuovány tak, že volič při pohledu na jejich rozdělení intuitivně očekává nějaký výsledek, který však nenastane a volič nebude chápat proč, může to s jeho důvěrou ve volební systém, respektive volební výsledky, zatřást i kdyby byl systém sebedokonalejší.

V kontextu rozdělené společnosti se politologie rovněž věnuje způsobům, jak skrze volební pravidla mírnit napětí ve volebních kampaních. Můžeme namítnout, že českých senátních voleb se tento problém obvykle netýká. Letošní vyhrocená atmosféra v jihlavském obvodu mezi obhajujícím senátorem Vystrčilem a kandidátkou ANO Nagyovou však ukazuje, že tento aspekt by bylo dobré nepodceňovat a že by možná stálo za to vzít toto kritérium rovněž v potaz.

Současný volební systém bývá často vyzdvihován pro jeho schopnost snížit pravděpodobnost zvolení extrémního kandidáta, kdy se předpokládá, že přes druhé kolo neprojde. Možná by proto bylo vhodné snažit se tuto schopnost volebního systému zachovat i do budoucna.

Chtějí-li se tedy senátoři seriózně zabývat změnou volebního systému do Senátu, ideálním postupem by bylo nejprve si ujasnit a specifikovat, co si od nových volebních pravidel slibují, než začnou předkládat jednotlivé alternativy. Bylo by vhodné zamyslet se nad dopadem na volební výsledek, strategické chování, dopady na volební administrativu a integritu, dopady na voliče a případně nad společenskými důsledky volební reformy. Teprve poté dává smysl začít vybírat konkrétní volební pravidla a srovnávat je mezi sebou. Je potřeba si však již nyní říct, že žádný volební systém nenaplní všechna zde zmiňovaná kritéria v plné míře. O to víc je tato debata potřebná k nalezení vhodného kompromisu. Netvrdím, že zvažování vícero kritérií při posuzování vhodnosti různých volebních pravidel usnadní politikům proces rozhodování. Určitě jej však zkvalitní, což pomůže vyhnout se případným neočekávaným překvapením v budoucnu.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama