Reklama
 
Blog | Ivan Jarabinský

Rozhodovat o dění ve státě má mít způsobilý občan bez ohledu na to, kde se nachází

Reakce na rozhovor s Janem Kudrnou ze dne 30. 7. 2018 na Aktuálně.cz.

V rozhovoru na webu Aktuálně.cz ze dne 30. 7. 2018 se Jan Kudrna vyslovuje proti přijetí korespondenčního hlasování a vůbec proti možnosti hlasovat ze zahraničí. Rád bych se však pozastavil nad argumenty, kterými své postoje obhajuje.

Kudrna má ke korespondenčnímu hlasování výhrady jak principiální, tak praktické. Jako principiální argumenty uvádí, že 1) hlasovat by měl mít právo ten, na něhož dopadají učiněná rozhodnutí a 2) zároveň pouze řečnicky nadnáší polemiku o schopnosti zahraničních voličů orientovat se v politickém dění Česka. Praktické důvody pak opírá o náročnou organizaci a nepoměr mezi touto náročností a případnými komplikacemi a přínosem ve smyslu zvýšení volební účasti. Začnu tedy reakcí na jeho principiální postoj, respektive argumenty, kterými tento svůj postoj rámuje.

To, že se někdo fyzicky nenachází na českém území, neznamená, že jej nebudou ovlivňovat rozhodnutí například Poslanecké sněmovny (poslanecký návrh na zavedení korespondenčního hlasování se zatím týká jen voleb prezidentských, poslaneckých a evropských). Přinejmenším se jich totiž mohou týkat rozhodnutí ovlivňující vztah mezi státem a občany pobývajícími v zahraničí, pominu-li, že i těmto lidem může z nějakého důvodu na osudu své země záležet. Dále však nelze automaticky považovat všechny občany v zahraničí za dlouhodobě pobývající mimo české území. Otázkou je také to, co si pod pojmem „dlouhodobě“ představit. Je to doba přesahující funkční období voleného tělesa? Nebo půlroční stáž/brigáda? Či dvoutýdenní dovolená? (ano, i krátká dovolená může být naplánována dříve, než jsou vyhlášeny a uskutečněny například předčasné volby).

Argument neschopnosti občanů pobývajících v zahraničí orientovat se v politice je sám o sobě přinejmenším velmi rozporuplný, a to ze dvou důvodů. Zaprvé se jedná o omezení principu všeobecnosti volebního práva. Účastnit se voleb a zprostředkovaně tak rozhodovat o dění ve státě má mít způsobilý člen komunity, v tomto případě občan, bez ohledu na pohlaví, rasu, vyznání, nebo majetek, a rovněž bez ohledu na to, kde se momentálně nachází. Přestože tento princip nebývá v praxi dokonale naplňován (věkový limit, způsobilost k právním úkonům, apod.), jeho další omezení by zasluhovalo mnohem silnější ospravedlnění, než nabízí Kudrna. Pravdou je, že do poslaneckých voleb v roce 2002 možnost volit ze zahraničí neexistovala. Existuje však mnoho důvodů, proč mohlo být její zavedení opožděno, jako například komplikovanost problematiky v situaci rozpadu Československa, a proto mnohem vyšší organizační zátěž. V momentě, kdy však byla volba ze zahraničí umožněna a ukázala se jako funkční, posílil se tím zmíněný princip všeobecnosti volebního práva. Zadruhé je toto Kudrnovo zapochybování o kompetenci orientovat se ze zahraničí v domácí politice nepodložené. Naopak, jak ukazuje například studie Romana Chytilka a Michala Tótha, množství informací (kterých je v současné době spíše nadbytek, než nedostatek), ale ani času, není důležité pro zvýšení pravděpodobnosti učinit kompetentní rozhodnutí. Navíc v kontextu nedávného průzkumu Post Bellum odhalujícím nevalné znalosti o významných „osmičkových“ datech v Československu by mne samotného zajímalo, jak moc se v politice orientují občané, kteří v Česku žijí.

Kudrna nicméně uznává, že jeho argumenty o omezení hlasování ze zahraničí by mohly vést k tomu, že někdo by mohl být nepřímo omezen na svém právu volit. Nemožnost hlasovat ze zahraničí relativizuje tím, že i v ČR jsou lidé, kterým nemusí být umožněno hlasovat (jsou-li například mimo svůj obvod v Senátních či obecních volbách, kterých se nicméně poslanecký návrh netýká), je to cena za službu/pobyt v zahraničí, v zásadě se tolik neděje a stávají se i horší věci.

Toto podle mého názoru nejsou argumenty pro úplné zrušení volby ze zahraničí ani pro principiální odmítnutí korespondenčního hlasování. Pakliže je Kudrna ochoten akceptovat fakt, že by mu v budoucnu nemusela být umožněna volba ze zahraničí, neznamená to, že je toto ochoten akceptovat i někdo jiný, ba co víc, že to není v rozporu s některými pojetími demokracie jako takové. Konstatování, že by se vlastně zase tolik nestalo, je navíc velmi nebezpečné. Takto by se totiž dalo ukrajovat z práv do té doby, než by vůbec nějaká smysluplná práva zbyla. Přestože je jakýsi základní rámec práv chráněn ústavním pořádkem, není zde prozatím důvod nepokoušet se rozšířit zapojení občanů do procesu voleb a vydávat se opačnou cestou. Jinými slovy, pakliže je demokracie vnímána jako nedostižný ideál, měli bychom se pokoušet mu alespoň přibližovat, a ne naopak. Tím však netvrdím, že lze dosáhnout stavu, v němž občané nejsou nijak omezováni, ale že bychom o tom měli diskutovat a hledat cesty, jak se tomuto stavu alespoň přiblížit.

Možnost volit je něco jiného než právo volit, nicméně je jeho nedílnou součástí. Možnost volit je totiž spojena spíše s technickým aspektem voleb. Efektivní uplatňování volebního práva je tedy určeno vztahem mezi zajištěním naplnění všech principů demokratických voleb a jejich řádného průběhu a maximálním rozšíření možností voličů jakým způsobem mohou volit. To je velmi problematické a proto dochází k tomu, jak říká Kudrna, že i na českém území existují potenciální voliči, kteří však (v určité situaci) odvolit nemohou. To nicméně považuji z normativně demokratického hlediska za problém hodný řešení, nikoli za argument pro ospravedlnění dalších restrikcí či případných nespravedlností.

Tím pozvolna přecházím k praktickým problémům, které sebou korespondenční volba ze zahraničí přináší, přičemž se z důvodu přiměřené délky textu zaměřím znovu pouze na argumenty doktora Kudrny, spíše než na mé osobní výhrady.

Kudrna má pravdu, když tvrdí, že korespondenční hlasování skýtá mnoho rizik. Můžeme se bavit o organizačních, finančních i bezpečnostních aspektech takovéto volby. Kudrna poměřuje tyto „náklady“ se „zisky“ (v podobě zvýšené volební účasti) v neprospěch zavedení korespondenčního hlasování. Co se zmíněných kritických bodů týče, ty jsou naprosto oprávněné a hodny bližší analýzy, přičemž by se měly hledat způsoby, jak jednotlivé problematické aspekty eliminovat či alespoň redukovat.

Na druhou stranu, Kudrnovo hodnocení přínosů je diskutabilní. Mluví totiž o zvýšené volební účasti v řádu promile, což je docela možné, nicméně to neznamená, že by to mělo být pro volební výsledky nějak zanedbatelné. Pominu nyní krajany a zaměřím se pouze na občany žijící v zahraničí. Odhady jejich počtu se velmi různí, přičemž se pohybují zhruba v rozmezí 200 000500 000 občanů v zahraničí. Jejich volební účast však v žádném případě nelze odvozovat od stávajícího stavu, kdy korespondenční hlasování není dostupné. V posledních parlamentních volbách (2017) se voleb ze zahraničí účastnilo 10 527 voličů, což jsou asi 2 ‰, ve druhém kole prezidentské volby (2018) pak 17 507 voličů (cca 3 ‰).

V roce 2006 přitom zahraniční hlasy významně ovlivnily volební výsledek, kdy po započítání těchto 6 702 hlasů v Jihočeském kraji připadl poslední mandát ODS, což způsobilo patový volební výsledek (který by bez započítání těchto hlasů nenastal) a de facto změnilo celou povolební situaci. Komplexnost, s níž jsou mandáty (v poslaneckých volbách) distribuovány (nejen stranám, ale i volebním obvodům) totiž umožňuje to, že i velmi malé počty odevzdaných hlasů mohou volební výsledek změnit. V případě, že by se tedy počet odevzdaných hlasů například ztrojnásobil (což je alespoň ve střednědobém horizontu relativně obhajitelný odhad, srovnám-li množství odevzdaných hlasů v českých a rakouských volbách), pohybovali bychom se možná stále v řádech několika promile, nicméně by to dále zvýšilo případný dopad na volební výsledky. V tomto případě se pak jeví otázka umožnění hlasování českým občanům v zahraničí jako o to důležitější.

Normativně vzato je zvýšení inkluze občanů do volebního procesu a tedy posílení principu všeobecnosti volebního práva cesta správným směrem. Zavedení korespondenční volby však skýtá mnoho nástrah a na její přípravě by se mělo podílet co možná nejširší spektrum odborníků a zainteresovaných aktérů. Je jasné, že takovéto rozhodnutí bude mít politické konsekvence, protože voliči v zahraničí jsou specifický segment populace, pročež volí na agregované úrovni trochu jinak než voliči v České republice. Bezpečnostní aspekty a dodržování ostatních principů aktivního volebního práva však musí být promyšleny a zajištěny, než se k tomuto kroku přistoupí. Exkluzi zahraničních voličů, jak ji navrhuje doktor Kudrna, naopak považuji za krok zpět.

 

Ivan Jarabinský

Politolog

Reklama

Institut evaluací a sociálních analýz (INESAN)

Text nevyjadřuje stanoviska institutu