V posledních dnech jsme svědky nezvykle velkého množství vyjádření na téma volebních pravidel, která se v českých médiích objevila v reakci na rozhodnutí Ústavního soudu, který ve volebním zákoně zrušil některá nařízení. V mediálních zkratkách se všichni komentující snaží vystihnout, v čem je problém. Pozoruji však, že problém je často právě v těchto zkratkách, za kterými je někdy hlubší, jindy povrchnější znalost věci, načež mohou některá vyjádření pro posluchače vyznívat trochu zmateně.
Na následujících řádcích se proto pokusím vysvětlit některá rozporuplná prohlášení stran voleb, která poslední dobou čtu a slýchám kolem sebe. Možná zvědavému čtenáři poslouží následující řádky jako návod, jak se vyznat v tom, co kolem sebe slýchá, a snad poslouží při tvorbě vlastního názoru na celou věc.
D’Hondt za to ne/může
D’Hondt za to může i nemůže. Je pravdou, že D’Hondtova metoda (posloupnost dělitelů 1, 2, 3, 4,…) při použití v českém kontextu sněmovních voleb má svůj podíl na tom, že v některých volbách docházelo, při pohledu na celkové volební výsledky, ke značnému znevýhodnění některých menších stran oproti větším stranám. Kdybychom totiž použili jiné dělitele (např. Sainte-Laguë – 1, 3, 5, 7…, nebo Dánský – 1, 4, 7, 10,…), aniž bychom cokoli jiného změnili, tak by v minulosti k disproporcím, které se nelíbily Ústavnímu soudu, nedocházelo v takové intenzitě, jak se čtenář může sám přesvědčit ve volební kalkulačce. Menší strany by častěji dosáhly na první mandát, který jim mnohdy unikal, což by v souhrnném měřítku do určité míry narovnalo disproporce vzniklé v těch krajích, jako je právě Karlovarský, kde se malý počet (5) mandátů z principu těžko rozdělí v nějakém rozumném poměru mezi 9 stran.
Na druhou stranu, na úrovni volebního obvodu (nikoli celkových výsledků) lze z určitého úhlu pohledu považovat D’Hondtův přepočet za nejproporčnější. Strana totiž nezíská další mandát dříve, než dokud ve srovnání s ostatními stranami nevykáže nejvyšší průměrný počet hlasů na jeden mandát. Ústavní soud však dlouhodobě upřednostňuje výklad, podle kterého je poměrnost důležitá na celostátní úrovni, kde se využití D’Hondtovy metody projevuje někdy (i v závislosti na jiných okolnostech) více disproporčně. Hypotetická přeměna D’Hondtova dělitele na Dánský dělitel by tak pravděpodobně uspokojila na úrovni souhrnných volebních výsledků, ale dala by se předpokládat určitá nepoměrnost ve prospěch malých stran na úrovni obvodu.
Pozorný čtenář si určitě všiml, že píši-li o D’Hondtově metodě, takřka nikdy nevynechávám v jakém obvodě je využita. Z výše uvedeného vyplývá, že při vhodněji nastavených velikostech volebních obvodů v Česku by za stávající problémy D’Hondt opravdu nemohl, nicméně v daném uspořádání na něj část viny padá. Je tedy evidentní, že hlavním problémem jsou rozdílné velikosti volebních obvodů, přičemž limity D’Hondtovy metody v menších volebních obvodech se zde projevily skrze svou nepředvídatelnost danou českým kontextem.
Nová pravidla ne/budou zvýhodňovat malé strany a znevýhodňovat velké
Zde záleží na tom, co je v konkrétním výroku srovnáváno. Pokud srovnáváme výsledky v dosavadních volbách, které proběhly podle dnes již zrušených pravidel, se situací, v níž by do budoucna měly volby probíhat podle volebního systému produkujícího proporčnější celkové výsledky (což se teď od volební změny očekává), pak budou velké strany do budoucna patrně tratit mandáty, které by jim podle starých pravidel připadly. Stejně tak by v tomto smyslu měly malé strany na zavedení nových proporčnějších pravidel vydělat. Ústavní soud totiž svým usnesením nastavil poměrně úzké mantinely toho, jaký typ volebních výsledků je žádoucí (tj. souhrnně velmi proporční).
Na druhou stranu, je-li srovnáváno vzájemné zvýhodnění stran mezi sebou v rámci jedné volební soutěže, dá se očekávat, že, s ohledem na omezené možnosti zákonodárce, budou do budoucna vzniklé disproporce mezi stranami minimální a v tomto smyslu budou volební výsledky spravedlivější. Nebudou totiž výrazněji zvýhodňovat nebo znevýhodňovat jeden politický subjekt před druhým.
Aditivní násobná uzavírací klauzule ne/umožňovala tvorbu koalic
V teoretické rovině si lze představit výhodnost utvoření koalice i při klauzuli nastavené pro koalice stran na úroveň 10-15-20 %. Jak je dnes už dobře známo, volební systém zvýhodňoval velké strany. Velká strana, kterou by neohrozila ani výše klauzule určená koalicím, tak mohla být motivována k utvoření koalice s menším, resp. jakýmkoli jiným, subjektem, aby navýšila získané hlasy a byla tak volebním systémem bonifikována. Pakliže by byla malá strana sama ohrožena 5% klauzulí, měla by v takovéto koalici reprezentaci ve sněmovně zajištěnou. Jinou výhodnou situací by byla spolupráce stran, kdy jedna by se pohybovala těsně pod hranicí 5 % a chtěla by jít do koalice se silnější stranou. Větší, nikoli velká, strana by však nebyla nijak zvlášť motivována se nechat tímto spojenectvím ohrozit. Nedá se proto mluvit o zrovna motivačním prostředí. Nicméně po letech negativního působení tohoto nastavení na tvorbu koalic (viz níže) nakonec došlo na předvolební vyjednávání před nadcházejícími volbami. Vytvoření koalic SPOLU a Piráti a STAN je tedy odrazem první motivace, o které píši výše. V tomto smyslu tak dosavadní aditivní klauzule úplně destruktivní nebyla, přestože ji lze považovat za významný nástroj ovlivňující předvolební spolupráci stran. Navíc nelze s jistotou předjímat, že strany by zmíněné koaliční formace udržely až do voleb.
Silný negativní efekt klauzule se v minulosti nicméně projevil přesně jak argumentovali senátoři ve své ústavní stížnosti, kdy minimálně Čtyřkoalice v roce 2002 a Koalice Lidovců a Starostů v roce 2017 nepodaly koaliční kandidátku. Navíc posuzovat takto zpětně potenciální koalice, které mohly vzniknout a nevznikly, lze stěží, protože lze těžko zachytit varianty předvolebních strategií stran, které nebyly naplněny.
Větší proporčnost výsledků ne/zkomplikuje vládnutí
V teoretické rovině se dá mluvit o tom, že vyšší proporcionalita komplikuje vládnutí. Opravdu je těžší poskládat vládu v situaci velkého množství stran s relativně menším počtem mandátů, než je obvyklé v systémech většinových nebo v poměrných systémech silně zvýhodňujících vítěze voleb. Možnosti sestavení vlády, případně její pád, jsou negativně ovlivňovány malou (nebo žádnou) většinou poslanců, s jejíž podporou vláda vládne, případně vysokou stranickou fragmentací či programovou nekompaktností. Je však nutné si uvědomit, že vlády padají i z mnoha jiných důvodů než pouze kvůli „přeběhlictví“, před kterým varuje premiér Babiš. Jsou ovlivňovány i věcmi, jako je např. mezinárodní kontext (krize, konflikty), skandály nebo třeba i nemoc či smrt premiéra a podobně. Je potřeba si přiznat, že právě tyto spíše opomíjené důvody hrají v kontextu formování a udržitelnosti českých vlád nezanedbatelnou roli.
Klausova druhá vláda padla kvůli skandálu s nejasným financováním ODS, Grossova vláda neustála tlak pod tíhou aféry ohledně financování jeho bytu a Nečasova vláda padla po policejním zásahu na Úřadu vlády v „kauze Nagyová“. Menšinovost Zemanova kabinetu byla dána neochotou vzájemné spolupráce mezi tehdejšími stranami. Stejná skutečnost komplikovala také ustavení Babišovy menšinové vlády opřené o hlasy komunistů. Ve srovnání s tím hráli přeběhlíci důležitou roli „jen“ při podpoře druhé Klausovy vlády při hlasování ve sněmovně a v případě formování druhé vlády Mirka Topolánka.
O vlivu slabé vládní většiny na pád vlády se dá hovořit ve dvou případech (nepočítáme-li neúspěšné pokusy Topolánka a Babiše o vytvoření jednobarevných vlád). Diskutabilnější z nich byla ideově nekompaktní vláda Vladimíra Špidly, jejíž stabilita byla podrývána slabou podporou ve sněmovně, která komplikovala přijímání důležitých rozhodnutí. Vláda sice skončila Špidlovou demisí po nevalném výsledku ve volbách do Evropského parlamentu, nicméně následující vláda Stanislava Grosse fungovala dál na stejném půdorysu. Vládou, která padla na následky nedostatečné podpory ve sněmovně, byla Topolánkova druhá vláda, kdy čtyři koaliční poslanci nepodpořili kabinet při hlasování o nedůvěře vládě. Nutno dodat, že v případě proporčnějších výstupů (např. výměnou D’Hondtovy formule za Sainte-Laguë) by se tehdejší vláda neopírala o 100, ale o více (v tomto případě 106) mandátů a paradoxně by tak zamezila volebnímu patu. Ani rebelie zmíněných čtyř poslanců by pak při hlasování o vyslovení nedůvěry vládě neuspěla.
Komplikovanost povolebních vyjednávání je v Česku dána i tím, že jsou zde dlouhodobě strany na okrajích politického spektra (KSČM či SPD, dříve SPR-RSČ), se kterými nikdo relevantní otevřeně do vlády jít nechce. Tato skutečnost pak významně omezuje možnosti jak dosáhnout absolutně většinové podpory ve sněmovně a jak vytvořit ideologicky konzistentní vládu. Změna volebního systému směrem k větší proporcionalitě proto ve srovnání s dosavadním stavem nutně nemusí mít nijak fatální dopad na sestavování a stabilitu vlád v Česku.